Historie

 

 

 

Jeho počátky sahají do 12. století, kdy v Japonsku vznikla kasta bojovníků – samurajů. Umění boje s mečem pro samuraje bylo privilegiem, ctností i podmínkou k přežití. Boj s mečem se nazýval Kendžucu (doslova „umění meče“). Škol Kendžucu - Rjúha (流派) - bylo několik set, mnohé se zachovaly do dnešní doby a stále pokračují ve výcviku. Hlavní metodou výuky těchto škol byly kata (形), tedy simulované souboje, ať již v podobě pro jednoho člověka proti imaginárním soupeřům, nebo spíše častěji pro dva praktikanty bojující spolu proti sobě (v této formě se cvičí i kata v Kendó).

Samurajové cvičili umění meče od raného dětství po celý svůj život, u tehdejších mistrů se snažili dosáhnout dokonalosti své techniky. Samurajové cvičili pomocí dřevěných nebo skutečných mečů, ale při cvičení s partnerem byl takový trénink nebezpečný a umožňoval vedení seku, nebo bodu pouze bezkontaktně nebo jen s lehkým kontaktem. Od zhruba 18. století, kdy po skončení období válek, panovalo období relativního míru a ubylo soubojů na meče. Někteří mistři té doby se domnívali, že samotné cvičení kata již nestačí a výcvik začíná ztrácet na realismu. Zavedli proto nový prvek do výcviku - ochrannou výstroj bógu (防具) a bambusový meč šinaj (竹刀). Takto bylo možné provádět výcvik a simulovat souboj se skutečnými zbraněmi bez rizika zranění - umožnili a zavedli tak plnokontaktní trénink a volný "sparring". Tento styl výcviku doplnil cvičení kata a postupně se rozšířil a do svých osnov jej postupně přijalo velké množství Rjúha. V polovině 19. století se zdokonalila výzbroj a výstroj do současné podoby.

Po svržení šógunátu a přechodu na moderní společnost dochází k úpadku a poklesu zájmu o staré školy. Vznikla potřeba vytvořit nové standardní bojové umění meče, které by se vyučovalo na základních a středních školách (a potažmo i v celé veřejnosti) a přispívalo tak k fyzickému i duševním rozvoji dětí i dospělých. Komise mistrů ze starých škol tak sjednotila různé styly a školy a v letech 1910 – 1912 vytvořila standardizované bojové umění Kendó, které se ve společnosti brzy stalo velmi populární. Veřejnost a později i celý svět tak mohl čerpat z duchovního odkazu dávných samurajů.

Trénink Kendó ve dvacátých letech 20. století na zemědělské škole v Japonsku

 

Po druhé světové válce bylo poražené Japonsko pod správou spojenců, kteří zakázali cvičit bojová umění, neboť ta byla militaristickým režimem využívána k podněcování nacionalismu. Kendó tak bylo zakázáno provozovat. Místo něj byla na čas zavedena „sportifikovaná“ a v očích spojenecké administrativy „politicky přijatelná“ verze Šinaj-kjógi, což byl jakýsi mix Kendó a evropského sportovního šermu. V roce 1952 však byla ustanovena Všejaponská federace Kendó (Zen Nihon Kendó Remnei) a Kendó bylo obnoveno. Spojence se podařilo přesvědčit, že Kendó již není hrozbou pro společnost a naopak může být pro ni přínosem. Kendó bylo znovu zavedeno do škol a stalo se v Japonsku nejrozšířenějším bojovým uměním (spolu s Džudó a Sumó).

V České republice se Kendó cvičí od roku 1986.

zdroj: Wikipedia